(Dazul) 5.DEN - 29.července 2009 ... Když jsme narazili na boční skalnatý hřeben, který nešlo přelézt a po jištěných feratách nebylo ani stopy, zkusil jsem to bez báglu prozkoumat ještě dalších cca 200 metrů na západ. No, asi by to šlo tím velkým komínem přelézt na ledovec GHIACICIA DEL VERNEL., ale tušil jsem, že ani Irču, ani Zdendáša k tomu nepřemluvím.
A tak jsme se vraceli zpátky na východ a pak jižně na trek, po kterém jsme chtěli sestupovat. JIstota je jistota. V tuto chvíli všichni scházejí dolů, jen my tři táhneme dýchavičně po ledovci nahoru. Sklon ledovce je 45 stupňů a více. Zdendáš trefně poznamenává, že ty mačky a tyčky byl fakt dobrý nápad.
(Celou Expediční knihu najdeš na webu)
Šlapu si to pořád nahoru. Raděj pomalu, ale o to déle. Myslím na dávnou zkušenost, když jsem ve věku Zdendáša šlapal ve sněhu do Snoza s dědečkem Kamasovým. Mně bylo asi 14 a on byl v už důchodu. Na čaganu měl přes rameno zavěšenou tašku s nákupem a já nenesl nic. Cítil jsem se tehdá plný síly a bral jsem ten výstup do Snoza jako výzvu, že musím být nahoře dřív než děda. U maliňáčí mi děda povídá - “Nežeń tak, ogare. Rači pomály, ale furt.” Hahaha - pomylel jsem si. Ale u březí už byl děda o dobrých 10 metrů přede mnou a vůbec to nevypadalo, že by byl nějak unavený. Na rozdíl odemne :-( Asi tehdy jsem začal mít bezmeznou úctu k “běžcům dlouhých tratí”.
Zdendáš postupuje stejně jako já. Je plný síly a energie a snaží se být napřed. K nástupu na jištěnou feratu zvítězila moudrost dědy Kamasového :-)
Cesta k feratě mi připadala jako stoupání na “Chilcoot” při zlaté horečce na Klondike. Ta stará fotografie mi evokovala přesně tuhle situaci :-)
Když ledovec končil a začly skaliska, zažili jsme stav, kdy jsme museli čekat, než davy turistů navázaných na dalším laně nemotorně slezou po zajištěné feratě dolů a my budeme moci teprve “zaseknout” karabinu feratového úvazku na ocelové lano.
Nevím jak ostatním, ale tahle ferata mi přišla mnohem jednodušší než ta včerejší. Tohle byla nudná rutina, ale včera to byl i sportovní a technický výkon.
Nad feratou začal zase ledovec, po kterém jsme došli až k vrcholu masivu MARMOLADA - P.TA PENIA (3343 m.n.m.). Je tu železný kříž poskládaný z trubek. Jednoduché a prosté. Jasná dominanta. Fotíme se.
Kousek pod vrcholem je i horská bouda - Irča si tu dává kafe a obědváme. Společnost nám tvoří všudypřítomní havrani, kteří posedávají asi metr od nás.
(profil naší trasy při výstupu i sestupu z "Mramorové" hory - cca 1200 výškových metrů nahoru a 1200 výškových metrů dolů)
Sestup byl poměrně pohodový - vyhodnotili jsme, že navazovat se na lano je zbytečné, nová a nečekaná ledovcová trhlina tu nehrozí.
Dolů se dalo i v mačkách místy docela dobře sbíhat. I moje nožky to zvládaly, protože dopadaly do měkého sněhu.
K autu jsem ale dorazil poslední, protože na skále dostaly kolena a lýtkové svaly pořádný záhul a tak jsem raděj několikrát odpočíval.
Studená ledovcová voda u “vyvěračky”, kde jsme měli auto, byla jako elixír :-)
Created by AVT design